Road Trains - Australské Road Trainy

Austrálie je svou rozlohou a hustotou zalidnění velmi specifickým světadílem. Téměř 7 750 000 km2 obývá pouhých 21 milionů obyvatel (Česká republika má necelých 79 000 km2 a 10 milionů obyvatel).

Vzhledem k tomu, že celé vnitrozemí je prakticky neobyvatelné, s výjimkou Alice Springs, což je jediné větší město v centrální Austrálii, nejvíce lidí žije na pobřeží, a to hlavně na východním. Právě proto je doprava zboží velmi specifická. V 19. století se pro přepravu většího nákladu používaly karavany velbloudů, které byly dovezeny hlavně z Afganistanu. To je již dávna minulost. V poušti centrální Austrálie dnes můžete potkat zdivočilé velbloudy, kteří jsou připomínkou doby prvních osidlovatelů této pro nás velmi exotické země.

Za průkopníka roadtrainů je považován jistý Kurt Johansson, který se  v roce 1930 rozhodl, že se pokusí přepravit místo běžných 20 kusů dobytka rovných 100 kusů, a to na vzdálenost 320 km. Vláda mu na tento projekt poskytla dotaci ve výši asi 2 000 liber. A po dvou letech se mu pomocí amerického vojenského přepravníku tanků „Diamond T-tank carrier“ s přezdívkou Bertha a se dvěma vlastnoručně vyrobenými návěsy opravdu podařilo plánované množství dobytka na tuto vzdálenost přepravit. Aby bylo možné tento v té době nevídaný kolos ovládat i na úzkých klikatých cestách, měly oba návěsy natáčecí nápravy. A tak začala éra slavných australských Road Trains.

Kings of the roads
Dnešní  „Kings of the roads“  mají tři a více návěsů a délku až 53 metrů s běžnou nosností 115 tun, avšak existují i sestavy, které mají sedm návěsů a nosnost 190 tun. Dnes tyto kolosy přepravují náklady ve všech státech australské federace, kromě Viktorie a Tasmánie, ale nepotkáte je ve městech, pouze v Darwinu (NT), kde smějí jezdit do vzdálenosti 1 km od centra města (CBD-central bussines district).

Přepravují cokoliv, hlavně dobytek z farem, které jsou prakticky ve všech státech. Co se týče nejdelších a nejtěžších souprav, první zápis do Guinnesovy knihy rekordů byl učiněn v roce 1999 ve městě Merredin v Západní Austrálii. Sestava o celkové hmotnosti 603 tun a délce 610 metrů měla 45 návěsů, délku 610 metrů a s tahačem Kenworth ujela 8 km. Dnešní rekord je 112 návěsů o délce 1 474 metrů.

Nejběžnější Road Trains, které dnes můžete na australských silnicích potkat, mají tři až čtyři návěsy o celkové hmotnosti 80-120 tun. Na přední části mají tahače nainstalovány tzv. „Bull bars“, tedy ochranný kovový rám, který chrání předek vozu při srážce s klokany a dobytkem. Je vyrobený většinou z nerezové trubkové oceli o průměru asi 20 cm, aby snesl srážku i s krávou o hmotnosti kolem 800 kg. Roadtrainy jezdí rychlostí kolem 100 km za hodinu, a tak nepřekvapí, že na zastavení potřebuje tento „vláček“ asi 1 km. Řidiči se proto ani nesnaží srážce zabránit, vědí, že je to nemožné a pouze by ohrozili sebe i náklad.

Pokud je potkáte, musíte dodržet pár zásad. Je potřeba si uvědomit, že řidiči těchto kolosů vás ve zpětných zrcátkách většinou nevidí, a proto pokud se je pokusíte předjet musíte být zvlášť opatrní. Je dobré, pokud máte ve voze UHF rádio a můžete na sebe upozornit.V případě, že je potkáte na asfaltových silnicích, je to relativně bezpečné, avšak na australských prašných cestách (dirt roads) je riziko mnohem větší. Předjíždění se vůbec nedoporučuje a je skutečně lepší udělat si třeba přestávku na oběd a nechat si tento zážitek z předjíždění raději ujít. Jiná je ovšem situace, když jedete v opačném směru. Pokud se rozhodnete nezastavit a pojedete dál, počítejte s tím, že se na několik mnoho set metrů ocitnete v obrovském oblaku prachu, neuvidíte opravdu nic. Nezbyde než doufat, že jste pořád na silnici a že nepotkáte nějaký ten zbytek hovězího ležícího nebo potácejícího se ve vašem směru.

Setkání v noci je nebezpečné
Kdysi jsem podnikl cestu s partou nadšenců do centrální Austrálie a byl jsem překvapen, jaké množství těchto „drobečků“ lze vůbec potkat. Především na hlavních tazích, které spojují sever, jih, východ a západ Austrálie je jich opravdu mnoho. V terénním autě si přitom připadáte jako v angličáku. Těšíte se, až se vrátíte na pouštní „tracks“, kde potkáte maximálně zdivočelé velbloudy.

Potkat roadtrain v noci patří mezi zážitky, na něž nezapomenete do konce života. Sám jsem to zažil naštěstí pouze jednou. V duchu jsem se pouze modlil, aby za volantem roadtrainu seděl někdo v bdělém stavu a zrovna nespal. Srážka s mým Nissanem Patrol by jej možná jen vzbudila, a přemýšlel by pouze o tom, jak velkého býka vlastně přejel. Když jsem po zhruba kilometru jízdy v oblaku prachu zase uviděl cestu, zastavil jsem a vykouřil svou snad nejrychlejší cigaretu v životě. Dál už jsem jel opatrněji a vždy, když jsem viděl rampu světel před sebou, zastavil jsem jak nejvíce vlevo to šlo, a počkal až byla viditelnost alespoň trochu normální a teprve pak pokračoval v cestě dál.

V každém případě tyto pro nás Evropany neskutečné stroje obdivuji. Ještě více ale chlapy, kteří v tomto tvrdém prostředí bez civilizace zdolávají každý den stovky kilometrů. Přitom navzdory velkému riziku k žádným fatálním nehodám nedochází.  Na setkání s roadtrainy se můžete těšit i v příštím čísle Truckeru, kde se podíváme na technické zajímavosti těchto kolosů.


Zdroj: Trucker 01/09
Autor: Martin Andrt

Fotogalerie