Doprava
Cestopis Irák - Mzda za strach
Claude Barutel 21.08.2009 06:06
Cestujeme
V Iráku pracují v neustálém strachu tisíce tureckých řidičů, hnaných ekonomickou krizí a nezaměstnaností. Jsou nejoblíbenějšími oběťmi teroristů, kteří chladnokrevně a bez mrknutí oka zavraždili již třicet z nich.
To video dokola vysílají všechny televizní kanály v zemi. Řidič – tak ve věku třiceti let a s páskou přes oči – je popraven třemi výstřely do hlavy. Nešťastníka i jeho spolujezdce unesli z kabiny jeho náklaďáku poblíž města Fallúdža. Jaký osud potkal spolujezdce, nikdo neví. Od ukončení války bylo uneseno přibližně 50 tureckých občanů – ať už z politických nebo ryze kriminálních důvodů. Zhruba třicet z nich bylo chladnokrevně popraveno. Tisíce řidičů přijíždějících na hranice oblasti Silopi, která dělí Turecko a Irák, tato čísla znají. Jsme na okraji pouště, venkovní teplota dosahuje padesát stupňů Celsia ve stínu a ostrý vítr pálí v obličeji. Jsou zde i řidiči z Rumunska, Bulharska, Chorvatska, avšak drtivá většina pochází z Turecka. Žene je sem nezaměstnanost a ekonomické potíže zemí, z nichž pochází. Každý den překročí hranici více než 4000 nákladních vozů. V příšerných podmínkách a v kilometrových frontách čekají někdy i několik týdnů, než jim je dovoleno projít celním odbavením. Jsou životně důležitým článkem projektu obnovy země, který by Američané rádi v Iráku prosadili. Bez těchto ubohých poslů, co svůj život riskují za hrst dolarů, by tato země neměla naději. Od “osvobození“ Iráku ozbrojenci koalice tečou podél silnic potoky krve.
Brána do pekel
Murat, neoholený a temnými kruhy pod očima, čeká uprostřed fronty sahající k hraničnímu přechodu už déle než týden. Veze láhve s minerálkou pro americké vojáky v Bagdádu. „Od svržení Saddámova režimu se obchodní výměna s Irákem zvýšila dvacekrát a v příštím roce by se měla opět zdvojnásobit. Musíme toho využít, protože v Turecku není práce,” vysvětluje mi. Jako majitel svého náklaďáku je Murat zadlužený až po uši a když jde o práci, nemůže otálet a vybírat si. Z pohledu tureckých dopravců je Irák závanem kyslíku i přes existující rizika. V tomto chaosu strojů, vedle něhož je “Šílený Max” pohádkou pro předškolní dítka, je celnice Silopi ochutnávkou neuvěřitelné marnosti, kterou představuje irácké dobrodružství. Počet nákladních vozů rezavějících pod ostrým sluncem pouště se odhaduje na padesát tisíc.
V polovině devadesátých let, když byl pohraniční obchod s Irákem osvobozen od embarga, přijely do tohoto regionu tahače z celého Turecka, aby využily možnost nečekané výhry. “Byly to zlaté časy,” vzpomíná Murat, „přejížděli jsme přes hranici a tankovali naftu, kterou jsme pak pod rukou prodávali místním čerpacím stanicím.” Tisíce řidičů si užívali rovněž cenu základních potravin, asi tak o 70% levnější než v Turecku. Jenže Ankaře se provoz, z něhož profitovali zejména Kurdové, vůbec nelíbil. Turecko proto postupně omezovalo tyto výměny zboží, až je zakázalo úplně. Velký počet řidičů, kteří byli zároveň majiteli svých vozů a tedy i značně zadlužení, neměl jinou možnost, než zanechat podnikání. Dnes je Silopi, i navzdory opětovnému otevření hranic a obnově obchodu, největším hřbitovem nákladních vozů na světě. Desítky kilometrů lemují silnici tisíce opuštěných návěsů. Po dalším týdnu čekání se konečně dostáváme přes hranice. Do rukou vojáků putují drobné dárečky od řidičů. V době, kdy jsme přes hranici přejížděli my, byl hitem mezi vojáky zapalovač ve tvaru M16 nebo granátu, doplněný o nábojnici s cigaretami. S jinými probíhají jednání o přejezdu hranic za cinkání mincí a šustění bankovek.
Riziko za pár stovek Eur
Po překročení hranic vjíždíme do iráckého autonomního Kurdistánu, který je pod ochranou americké armády. Ta je všudypřítomná a atmosféra je zcela jistě uvolněnější, než bychom si mysleli. Kurdistán, který byl od roku 1992 téměř nezávislý, nikdy nepřestal s výstavbou silnic, škol a administrativních budov. V oblasti prakticky neexistuje kriminalita a země vypadá jako mírumilovný přístav v regionu, který je zmítán válečnými konflikty. Bohužel, klid a mír nemá dlouhého trvání. Lidé říkají, že Kurdistán končí tam, kde velbloud nahradí koně. Arabský svět se všemi svými nebezpečími začíná kousek před Mosulem. Stačí kratičký pohled na Muratův obličej a je mi jasné, že jsme překročili hranici mezi dvěma světy. Široké kalhoty Kurdů náhle nahradí dlouhé bílé dželaby. Od této chvíle se může stát cokoliv. Každý přejezd Irákem se domlouvá samostatně a každý den za jiných podmínek, podle aktuální situace, typu přepravy a jejího cíle. Ti, kdo mají ocelové nervy, jedou Jižní stezkou nebo vezou naftu. „Nafta je nejnebezpečnějším zbožím, které můžete přepravovat,“ říká mi řidič. “Teroristé se snaží neustále sabotovat vše, co má něco společného s ropou: rafinerie, ropovody i cisterny.” Nákladní vozy samozřejmě jedou v konvojích a co nejrychleji, jak je to možné.
V nejcitlivějších zónách jsou doprovázeny ozbrojenými vozidly. Jenomže efektivita této ochrany je relativní, protože, jak říká Murat, „Amíci někdy nedokáží ochránit ani sami sebe a na nás pak úplně zapomenou...“. Nicméně, bezpečnostní opatření jsou nesmírně přísná. V případě poruchy má řidič na opravu motoru maximálně deset minut. Nemůže-li ji dokončit v tomto krátkém čase, vůz je ponechán svému osudu. Strategie únosců je prostá, avšak nanejvýš efektivní. Tři nebo čtyři silná auta napadnou konvoj nákladních vozů a snaží se izolovat jeden z nich. Pak následuje honička. “Nemůžete dělat nic. Jen prosit Alláha o pomoc,” povzdechne si Murat. Odvaha, která je vlastní Turkům, je zde všeobecně známá. Velké kuwajtské nebo saudsko-arabské dopravní společnosti nemají dostatek řidičů ochotných riskovat život za pár stovek Eur měsíčně a proto tvoří většinu jejich zaměstnanců Turci. Za některé z těch, co byli několik měsíců drženi jako rukojmí teroristů, zaplatili výkupné, ale jinak je toto téma přecházeno mlčením, protože irácký trh je příliš slibný, aby si společnosti mohly dovolit ohrozit jej.
Únosy jsou někdy ospravedlňovány politickými ideály (Turecko je členem NATO a spojencem Spojených států), obecně jde však o čistě kriminální činy. Mafie unášejí řidiče, aby získaly výkupné nebo je dál prodaly skupinám islámistů. Nepojedu dál než do Mosulu, protože - abych pravdu řekl – mé nervy jsou napjaté stejně jako nervy mých společníků a nehodlám dál pokoušet štěstí, i tak mi bylo dáno vrchovatou měrou. Tisíce řidičů vydávajících se směrem na jih však nemají na výběr a stejně tak postrádají možnost jakkoli se chránit – pomineme-li 5 modliteb denně a několik prapodivných triků, jako jsou arabské nápisy na cisternách: ”Benzín pro irácký lid – Alláh je veliký”. Na rozdíl od těl mrtvých rukojmích ze Západu, které mají obrovskou obchodní nebo politickou hodnotu, mrtvoly tureckých řidičů se nikdy nevrátí do svého rodné městečka nebo vísky. Jsou jednoduše pohozeny do jámy nebo narychlo zahrabány do mělkých hrobů. Přidávají se k tisícům nevinných obětí Sadámova režimu nebo válečného běsnění. Budoucnost Iráku prochází rukami těchto anonymních hrdinů, kteří nemají na výběr, a tak riskují životy za mizerný plat. I televizní kanály už mezitím zapomněly na poslední oběť z jejich řad a radši vysílají veselý videoklip se sličnými tanečnicemi, které budou třást svými bříšky a zadečky až do... příští popravy.
Zdroj: Trucker 07/09
Autor: Claude Barutel